Jazyk: CZ SK
 
Čtěte rychle a snadno vaše e-knihy z extrareader.cz.
Prosím aktualizujte Internet Explorer 6 nebo použijte jiný internetový prohlížeč.
 
blog
košík
0 položek
 
 
Platební systém wpay
Přes mobil
Vodafone T-mobile O2
Kartou
Maestro Master Card Visa
Online bankovní převod
fiobanka
Bankovním převodem
Transfer
Peněženkou
ww
Bylo to na váš účet

Bylo to na váš účet

 
 

Více o audioknize Bylo to na váš účet

Nahrávka jedné z nejvýznamnějších českých rozhlasových her, kde jsou na ploše jedné celovečerní inscenace doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967. Nyní se vám tato vynikající a propracovaná rozhlasová hra dostává v prvotřídní zvukové verzi. Je to vyrovnání dluhu české rozhlasové škole šedesátých let.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro šedesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií. Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury. V popředí hereckého ansámblu inscenace stál Karel Höger. Režisér Horčička s ním pracoval velmi často, už od počátku padesátých let. Höger - jak píše teatrolog František Černý ve své knize Měnivá tvář divadla - „dovedl s jakýmsi pedagogickým zřetelem přehledně a účinně vystavět i sebesložitější obraz člověka. Zvláštní důraz kladl na řeč. Byl mistrem civilního, konverzačního, duchaplného dialogu v humorném, tragikomickém i vážném tónu, bezpečně vyjadřujícím významové vrstvy postavy.“ Sám režisér Horčička o Högerově herecké práci řekl: „Za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než je pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli – , protože rovněž já nechci nějakou scénou, kterou dělám, zprostředkovat pouhé prosté sdělení, ale chci zároveň sdělit víc, významové pozadí apod.“ Horčička dokázal využít i drobné, humorné detaily. Vladimír Brabec, v té době angažovaný v Národním divadle, rád své kolegy bavil hlasovými parodiemi Karla Högera i jiných herců. Horčička o této jeho zálibě věděl, a tak toho v inscenaci využil – ne ovšem k nějaké parodické nápodobě, ale ke ztvárnění Pokšteflova – Högerova mladšího já. Na tuto hru přistoupil i Höger, který zcela v souladu se záměry inscenátora v jedné scéně napodobuje „na druhou“, tj. napodobuje Brabcovu nápodobu. Brabcova práce s hlasem vytváří tak dokonalou iluzi mladistvého Högera. Takových režijně hereckých fines ale najdeme ve hře mnohem více. Už úvodní Pokšteflův monolog, v němž ospale a s lehkou kocovinou rekapituluje svůj život, je plný nejrůznějších zvukových a asociačních odboček, vtípků – a přitom zcela přesně charakterizuje vnitřní prázdnotu či spíše životní rezignaci postavy. Podobně zaujme monolog esesáka Willyho (Rudolf Hrušínský), plný zámlk, vzdechů, pauz… Jak si povšiml již rozhlasový historik a teoretik Jan Czech, inscenace představuje nový, specificky rozhlasový způsob herectví; i v nejvypjatějších a citově zjitřených scénách dokážou herci zprostředkovat emoce civilním, jakoby nenápadným herectvím, skrývajícím „obrovské vnitřní napětí“. Jaroslava Adamová v rozhovoru s Jarýnkovou matkou ilustruje bezcharakternost tety Anny rychlým střídáním citových poloh z hystericky přeexponovaného rozhořčení k přízemně praktickému tématu. Jak Aškenazy, tak Horčička pracují v textu i režii s refrény. V textu je spatřujeme v neustále se opakující a mezi postavami kolující a obměňované větě o kočičce a plačícím dítěti, v režijním Horčičkově uchopení tyto refrény slyšíme v nejrůzněji kombinovaných tónech telefonního přístroje.
Přemysl Hnilička
 

Váš názor na tuto audioknihu


avatar

 
 
 
Help, FAQ Help, FAQ